Návrhy na legalizaci zabíjení lidí se v ČR objevují periodicky od 90. let. Lhostejno, zda v podobě eutanázie či asistované sebevraždy. Poslední vztyčení eutanatického praporu se váže k aktivitě poslankyně Věry Procházkové, která připravuje zákon o eutanázii. Dříve to byl např. návrh zákona „o důstojné smrti“ poslance Jiřího Zlatušky (2016), či senátorky Václavy Domšové (2008). Podle průzkumu veřejného mínění je 67 procent naší populace pro umělé ukončení života člověka na jeho vlastní žádost (CVVM, květen 2018).
Lidé se často konce života bojí. Právem. Ve velké míře se však jedná o strach z dystanázie, tj. ze zabraňování přirozeného umírání díky technické vyspělosti medicíny. Smutné je, že lékaři často nesmyslně „léčí“ pacienta, až jej „douléčí“ k smrti. Přináší to pouze dyskomfort, utrpení a falešnou naději pacientovi i rodině. Legitimním řešením je odstoupení od marné léčby. To je v ČR legální postup (viz doporučení České lékařské komory č.1/2010), žel někdy málo využíván. Ten však s eutanázií nemá nic společného. Přesto veřejností jsou eutanázie, asistovaná sebevražda a dystanázie často směšovány dohromady.
Právě vzhledem ke zmatení pojmů 25. 5. 2019 proběhla v Radě poskytovatelů zdravotní péče Ministerstva zdravotnictví diskuse k návrhu poslankyně V. Procházkové na legalizaci eutanázie. Na můj návrh rada přijala (jednomyslně!) usnesení, v němž nesouhlasí s legislativním umožněním eutanázie či asistované sebevraždy, naopak doporučuje směřovat legislativní aktivitu k usnadnění odstoupení od marné léčby, zjednodušení podmínek pro nenasazování léčby nadbytečné a v neposlední řadě k jednodušší akceptaci „dříve vysloveného přání“ pacienta.
V tomto tedy spatřuji řešení situace. Zde naši společnost v předmětném tématu reálně tlačí bota. Eutanázie znamená v překladu „dobrá smrt“ (řec. „eu“ a „thanatos“). Eutanázie jako zabití člověka ve chvíli, kdy je mu nejhůře, je však věcný protimluv a jazykový eufemismus. Násilná smrt z rukou druhé osoby, či sebevražda s její pomocí je naopak spíše velmi nedůstojnou. Jak jinak vnímat strach člověka z bolesti, nebo stud, že je přítěží, nebo přesvědčení o ztrátě smyslu života, nebo… než jako selhání vztahů a péče? Na toto vše má společnost nástroj k účinnému řešení. Jmenuje se dobrá péče.
Návrh zmíněné poslankyně předpokládá, že zabíjení lidí by uskutečňoval lékař. Jen s malou nadsázkou se ptám – znamená to, že na lékařských fakultách kromě vyučovaných předmětů jako anatomie, chirurgie, či kardiologie aj. zavedeme též předmět zabíjení? A v nemocnicích bude nad vchody na jednotlivá oddělení vedle nápisů Interna, Porodnice, Ortopedie také Porážka? Anebo, jak paní poslankyně navrhuje, že by usmrcování prováděl mobilní tým v domácnosti pacienta, či by k nemocnému přijela skupinka odborníků s nápisem kati na služebním automobilu? Nebo popravčí četa? Zdá se Vám to drsné? Mně také. Ale použití eufemismů na podstatě věci nic nemění.
Myslím, že alternativu máme. Společnost nepotřebuje eutanázii, ale humanizovat péčové služby. V hospicích to jde. Proč ne jinde?
Autor: PhDr. Mgr. Robert Huneš, MBA je ředitelem Hospice sv. Jana N. Neumanna, o.p.s. a prezidentem Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče